Bach, Berio, Boulez s klarinetem Marka Švejkara
Luciano Berio, často považovaný za jakýsi „dvojí stín“ Pierra Bouleze během oslav tzv. „generace 25“, je na této nahrávce oslavován po boku svého kolegy a přítele se stejnou vahou (dvě skladby od každého). Marek Švejkar zde se svým klarinetem předkládá interpretaci, která přesvědčivě ukazuje šíři jeho interpretačního talentu.
Rozsáhlé, mnohotvárné a hluboce lidské umění Luciano Berio nás obklopuje ve skladbě Lied – název, jenž odkazuje k určitému žánru, jak je u italského skladatele časté, ovšem zde bez slov. Zvuk klarinetu je jemný jako pohlazení; opakování na koncích frází jako by stylizovalo ornamentální způsob Monteverdiho hudby. Lied je klenot, v němž klarinet Švejkara sleduje melodickou linii s mimořádnou delikátností. Ve skladbě Sequenza IXa (1980) jeho nástroj vrní, zaznívá jako fanfára a zpívá ve svém hrdlovém rejstříku (chalumeau); dlouhé, jasně znějící tóny staví do kontrastu s bzučivými figurami ve střední poloze. Interpret tyto kontrasty vyzdvihuje autoritou tónu, citlivým smyslem pro dynamiku a virtuózní lehkostí, která posluchače zcela strhává.
Podobně jako mnozí jeho současníci si Pierre Boulez oblíbil klarinet pro jeho mimořádnou pohyblivost. Pro tento nástroj zkomponoval dvě rozsáhlá díla, která jsou rovněž na tomto CD. Domaines vzniklo původně jako skladba pro sólový klarinet v 60. letech – v době, kdy se začíná prosazovat problematika tzv. „otevřeného díla“, jež je pro koncepci této skladby zásadní. Boulez zde vytváří systém šesti volných listů a několika interpretačních tras ponechaných na volbě interpreta, v duchu toho, co sám nazýval „hlídanou svobodou“. Hudební linie je fragmentovaná a skládá se z jakýchsi zvukových ostrovů; zvláštní pozornost je věnována charakteru zvuku (čtvrttónové fluktuace, trilly či tremola), dynamice modelující prostor a kvalitě tónu – hladkému či zrnitějšímu (flatterzunge), čistému, akordickému (multifoniky) nebo saturovanému (dech). Jde o různé stavy zvukové materie, které interpret svým podáním zachycuje s mimořádnou tvárností. V části Miroir (druhém oddílu) klarinetista svou partii znovu přehrává, avšak čtenou pozpátku – úkol, který interpret zvládá s naprostou samozřejmostí a stejnou mírou nasazení, podpořenou navíc příznivou, rezonující akustikou.
Boulez dále přepracoval materiál ze skladby Domaines ve svém díle Dialogue de l’ombre double (1985), které věnoval Beriovi k jeho šedesátým narozeninám. Číslo šest zde zůstává určujícím principem: šest strof pro živě hraný klarinet, „osvětlený reflektory“, jenž vede dialog se svým stínem – sedmi vstupy klarinetu off (předem nahranými samotným interpretem), znějícími ve tmě prostřednictvím šesti reproduktorů. Střídání obou rovin je pro ucho zřetelné, i když zde chybí scénické rozvržení světla a prostoru, které je pro tuto skladbu typické; přesto přináší řadu působivých překrývání a vrstevnatých superpozic, například ve vysokém tónu c na konci trajektorie, kde se oba „protagonisté“ nakonec spojí. Hra Marka Švejkara je bezchybná: zaujme homogenitou tónu, výmluvností hudebního projevu i elegancí figur kreslených v prostoru s jemností a přesností, jež udržují posluchačovu pozornost po celých dvaadvacet minut nahrávky – tedy o čtyři více než v legendární nahrávce jeho předchůdce Alain Damiens pro Deutsche Grammophon.
Přítomnost Johann Sebastian Bach uprostřed CD nijak nepůsobí nepatřičně. Naopak – na Bacha odkazoval již Berio (například ve své Sequenza pro housle) a také Boulez, který obdivoval jeho techniku formy s mimořádně silnou vnitřní jednotou („Moments de J. S. Bach“). Marek Švejkar zde zvolil Partita a moll BWV 1013 (1720) ve čtyřech větách, původně napsanou pro flétnu. V Allemande zaujme čistota tónu a pečlivost artikulace, v Corrente lehkost a vzdušnost, v Sarabande kulatost barvy a tah hudební fráze, zatímco Bourrée anglaise se opírá o pevný rytmický základ a směřuje přímo vpřed. Výsledkem je samozřejmost stylu a okouzlení zvukem.