MAREK ŠVEJKAR KLARINET
BERIO: Sequenza IX. Lied. BOULEZ: Domaines. Dialogue de l'ombre double.
BACH: Partita BWV 1013.
YYYYY (5 diapasons)
Žák Philippa Berroda a Jérôma Comta na Conservatoire de Paris, Marek Švejkar ve svém prvním sólovém albu spojuje dvě spřízněné osobnosti druhé poloviny 20. století. Jeho přirozená a vyčištěná hra se vyhýbá křečovitosti často spojované s „hudbou soudobou“ a dává přednost zpěvnosti. Spíše než ostrostí vyniká sametovým tónem; irizujícím arabeskám v Boulezově polootevřeném díle Domaines propůjčuje pružnost a výřečnost, přičemž zde vládne jako paní princip obratnosti a reverzibility klarinetového partu.
Je třeba ocenit obratnost, s níž se vyrovnává s rozmarnými proměnami druhé části Miroir, jejíž materiál posloužil jako základ pro Boulezovo dílo Dialogue de l’ombre double, věnované Luciano Berio. V linii bohaté na ozdoby nenajdeme žádnou kyselost; spíše zde zaznívá do jisté míry barokní způsob střídání plných a lehkých tahů, který skladbu symbolicky zasazuje do tradice François Couperin. Mikrofony velmi dobře zachycují přechod mezi přirozeným zvukem a jeho zesílenou, rezonující podobou, kterou dodává rezonanční deska klavíru.
Ve srovnání s jemně modelovaným legatem českého klarinetisty klade nahrávka Alain Damiens (DG, 1996) větší důraz na dech interpreta. Volba širokého tempa, jež by se u Bouleze mohla zdát přehnaná, se u Beria ukazuje jako velmi věrná předpisům skladby Sequenza IX, jejíž četné fermaty jsou opatřeny proměnlivým počtem sekund. Švejkar využívá expresivity velkých intervalů, které mu umožňují obsáhnout několik rejstříků (s výrazně akcentovaným vysokým B♭), přičemž s naprostou samozřejmostí zvládá multifonické zvuky i tečkované rytmy.
Klidnější hudební řeč skladby Lied mu přichází pod prsty zcela přirozeně. Aniž by se snažil napodobovat někdy až lehkovážnou lehkost flétny, tato Partita a moll BWV 1013 upravená pro klarinet zdůrazňuje bohatou barevnou paletu nástroje (Buffet Crampon Divine).