Letos jsi vydal své první sólové album nazvané Connection – Années de pèlerinage, na kterém zaznívají díla českých a francouzských skladatelů. Jak jsi repertoár dával dohromady?
Ano, letos v dubnu vyšlo mé debutové album ve spolupráci s klavíristkou Lenkou Koreckou. Program odráží mé dlouholeté působení v Paříži, kde jsem osm let studoval a čerpal know-how francouzské klarinetové školy a dále pak zrcadlí mé české kořeny. Program obsahuje celkem tři české premiéry a čtyři díla francouzských romantiků. Několik let jsem se soustředil na zapomenuté skladby české literatury a přál si jim tímto vzdát hold. Za zmínku stojí především spolupráce se současným skladatelem a klavíristou Adamem Skoumalem, se kterým mám možnost spolupracovat na jeho vlastní tvorbě. Zbylou část alba jsem vybíral ze skladeb, které mě provázely v Paříži a staly se mými chef-d’œuvre. Nutno dodat, že jsou všechny české premiéry dedikovány Roku české hudby 2024.
Byly v původních plánech i nějaké další skladby, které se na albu nakonec neobjevily?
Původně jsem přemýšlel nad jinou kratší skladbou místo Après un rêve Gabriela Faurého, ale nakonec jsem se pro ni nerozhodl. Tento výběr perfektně zapadá svou intimní stránkou do koncepce celého alba.
Dlouhá léta jsi působil ve Francii. Před pár lety jsi se vrátil do Čech. Plánuješ tu zůstat, nebo tě to táhne zpátky někam do zahraničí?
Neplánuji nic, nechávám se, ač to bude znít jako cliché, vézt po mé vlastní cestě. Často nás život zavede nečekaně do situací a míst, o kterých nás ani nenapadlo přemýšlet nebo o kterých jsme pochybovali. V současné době se věnuji sólovému vystupování, učení a vedle toho hudebnímu výzkumu. Mě mé cesty osudu nepřestávají překvapovat, což svědčí pouze o tom, že můžeme chtít cokoliv, ale vždy záleží na našem mentálním nastavení a případných externích vlivech. Dle mého názoru je nejdůležitější kráčet svou vlastní cestou a neustále si plnit své sny.
V současnosti si doděláváš doktorandské studium v Ostravě u klarinetisty Karla Dohnala. Čemu se ve své práci věnuješ? –
Ano, nyní studuji doktorské studium u Karla Dohnala. Zaměřuji se na kompletní klarinetové dílo Pierra Bouleze, který příští rok oslaví 100. výročí od narození. Celá rešerše je zaměřena na multiseriální kompozice, jimiž se zabývám několik let. Tím, že jsem strávil v mecce klarinetu (v Paříži) skoro jednu dekádu, mám možnost čerpat přímo od zdroje a konzultovat celou problematiku s lidmi, kteří se skladatelem sami spolupracovali (jako např. Jérôme Comte nebo Alain Damiens, který dokonce Boulezovo nejvýznamnější klarientové dílo Dialogue de l’ombre double premiéroval). Mým hlavním cílem je propojení teoretických tvrzení s mou hlavní náplní, kterou je aktivní koncertní činnost a vytvořit tak ucelenou kompletní studii zabývající se boulezovským jazykem.
– Proč právě Boulez?
Proslavil se především jako dirigent a skladatel, ovšem vedle toho působil i jako klavírista, matematik a pedagog. Všechny tyto vrstvy se v jeho tvorbě projevují. Komplikovanost seriální a punktualistické struktury spočívá primárně v jejím pochopení a následném „předání“ publiku stravitelnou a jasnou formou. To souvisí s hlubším porozuměním boulezovské estetiky, o které si nestačí načíst pár stránek moderních dějin hudby. Pokud je posluchač seznámen s filozofií a nevyhnutelnou nutností, proč to či ono Boulez nemohl nenapsat, pak mají interpret i obecenstvo vyhráno. V našich zeměpisných šířkách se tomuto tématu prakticky nikdo nevěnuje, a proto využívám svých „francouzských kompetencí“ k prezentování této hudby. Jeho hudební řeč je mi oproti jiným soudobým autorům velmi blízká, neboť nabízí více než pouhé aleatorní shluky tónů. Jeho hudba znázorňuje přesah a vtahuje nás do multidimenzionálního světa integrálních sérií. Navíc, není to každý rok, kdy by skladatel slavil 100 let!! (haha)
Na jakou hudbu se posluchači mohou těšit na tvém dalším albu?
Nerad bych prozrazoval další plány, které jsou nyní v plném proudu příprav. Nastínil jsem, čemu se dlouhodobě věnuji, takže se posluchači mohou zajisté těšit na hudbu druhé poloviny minulého století zahrnující Bouleze a dalších děl. Vedle čistě sólových projektů pracuji i na komorní tvorbě. Cítím, že je mým cílem v současné době obohacování se o nové zkušenosti v jiných doménách. Rozhodně nijak neplánuji přestat se věnovat svým dosavadním aktivitám, nicméně rád vstupuji do nekomfortní zóny a učím se nové věci.
Klarinet není tvým jediným nástrojem – jsi také zkušený klavírista. Klavír jsi dokonce studoval jako druhý obor na konzervatoři. Jak se tyto nástroje ve tvém životě doplňují?
Ještě na studiích na konzervatoři jsem studoval klavír u úžasné pedagožky Věry Vlkové, na kterou dodnes velmi rád vzpomínám! Klavír vždy byl a předpokládám, že i bude, nástrojem, který v mnoha ohledech předčí všechny melodické i harmonické instrumenty. Jednu dobu jsem se věnoval korepetování, díky čemuž jsem objevil velké množství repertoáru pro smyčcové a dechové nástroje. Výhodou je, že mohu doprovázet žáky v hodinách, což mě značně zvýhodňuje oproti kolegům, kteří z hodin klavíru šíleli (haha). Pro harmonickou představu je klavír klíčový, a proto je na školách povinný jako vedlejší nástroj. Když studuji novou skladbu, tak pracuji nejdříve s klavírním doprovodem (případně s dirigentskou partiturou) a pak studuji svůj part. Dnes už moc času na hraní na klavír nemám, nicméně je pro mě bezednou studnicí inspirace, především interpreti jako jsou Nikolai Lugansky, Yulianna Avdeeva, Itmar Golan, Maria João Pires, Daniil Trifonov a další.
Kromě hry na nástroje se věnuješ i pedagogice. Jak k učení a ke svým žákům přistupuješ? Pokud to nejde říct obecně, můžeš uvést nějaký příklad?
Velmi často se vracím do dob mých studií a snažím se reflektovat, jak jsem hudebně vyrůstal já – co mi vadilo, co mě těšilo, jak ke mně přistupovali mí pedagogové, jaký jsem k nim měl vztah já apod. Z pohledu hry na nástroj je mým cílem vyvarovat se především nešvarům v základních návycích, jako je práce s dechem, nátiskem a v neposlední řadě tím nejdůležitějším, a sice mind-setem. Na většinu věcí jsem si díky nesčetným pádům na zem musel přijít sám, což mi pomohlo v pochopení problémů a následném ukotvení správných návyků. Dále se snažím těm, kteří berou hudbu vážně a chtějí se jí živit, ukázat opravdový svět hudebníků v dnešní době bez jakýchkoliv utopických představ. Mnoho muzikantů starší generace, kteří mají „své“ jisté zdaleka neví, jak náročné je se v dnešní době klasickou hudbou uživit. Není to jen o hudebních kvalitách, ale především o dobré reklamě, příběhu, kvalitním managementu a sociálních sítích. Hraní je někdy až na posledním místě. Na tuto skutečnost je dobré být připraven co nejdříve, a právě tento novodobý svět klasické hudby se snažím ve své ryzí podobě studentům ukazovat.
Měl jsi možnost vystupovat v zahraničí? Jaké to bylo?
Měl jsem tu čest několikrát vycestovat do zahraničí a reprezentovat Českou republiku. Těmi nejvýznamnějšími cestami jsou pro mě recitál v Americe ve Washington D.C. v rámci 30. výročí Sametové revoluce. Byl to jeden z nejhezčích a zároveň nejnáročnějších cestovatelských zážitků. Dalším, na který rád vzpomínám, byl recitál v Káhirské Opeře při Předsednictví ČR v EU. Dále jsem vystupoval jak v rámci komorních koncertů v Německu, Francii, Itálii, Holandsku, Norsku, Finsku, Polsku, Švýcarsku atd., tak spolu s celosvětově uznávanými orchestry jako např. Orchestre de Paris, Ensemble Intercontemporain nebo se sólisty Karajan Akademie Berlínských filharmoniků. Cestování za hudbou zbožňuji a už teď se těším na další zahraniční aktivity.
Je něco, do čeho by ses rád pustil, ale ještě jsi neměl příležitost?
Popravdě mě toho moc nenapadá. Velmi rád bych na pravidelné bázi pracoval v komorním uskupení nehledě na obsazení a rozměr ensemblu. Pokud by mi toto někdy vyšlo, budu rád, ale v podstatě se nebráním ničemu.
Kdyby ses nevěnoval hudbě, co jiného by ti profesně přinášelo pocit naplnění?
Obávám se, že by mě nic nenaplňovalo tolik jako hudba! Cítím, že jsem se pro ni narodil, a proto ji beru jako své poslání. Jsem ovšem také velký fanda do jazyků, dlouhé roky se jim věnuji a baví mě čím dál tím více. Propojení jazyků a hudby je pro mě naprosto přirozené a jde ruku v ruce. Profesně bych se jazykům sice věnovat nechtěl, ale v kombinaci s hudbou je to skvělé. V zahraničí si člověk jednoznačně vystačí s angličtinou, ale mluvit rodnou řečí v cizí zemi je vždy výhoda. Člověk se tím okamžitě přiblíží dané mentalitě.
Díky za inspirativní rozhovor, ať se ti i nadále daří!