Můžeš přiblížit aktuálně svoji nahrávací činnost?
Momentálně jsem ve fázi postprodukce nového CD – vše už je natočené a nyní se album „finišuje“. Repertoár je postavený na kontrastech a je celý věnovaný hudbě pro sólový klarinet. Vedle Bacha na albu zazní kompletní klarinetové dílo Bouleze a Beria, kteří letos slaví sto let od narození. Přišlo mi smysluplné věnovat se právě jim – u Bouleze to navíc propojuji se svým disertačním výzkumem, takže se mi tu hezky spojuje interpretační a vědecká rovina.
Jak jsi se k natáčení CD dostal?
Tématu Boulezovy hudby se věnuji už víc než deset let – provází mě vlastně celým studiem. Poprvé jsem se s jeho tvorbou setkal u přijímaček na pařížskou Conservatoire National de Paris, kde bylo jedno z jeho děl povinné už v prvním kole. Tehdy mě to okamžitě zaujalo. Bouleze jsem si pak vybral jako téma své absolventské práce na konzervatoři a později jsem na něj navázal i ve své diplomce při zakončení studia v Paříži. Teď na to navazuji soubornou studií, kde se teoretická část opírá o praktický výzkum – tedy o natočení jeho skladeb pro sólový klarinet.
Kdy budeš absolvovat doktorandské studium?
Příští rok studium končím, ale už nějakou dobu jsem měl v hlavě myšlenku vše směřovat k roku 2025, kdy si připomínáme sté výročí narození Bouleze a Beria. Přijde mi zajímavé, že se u nás jejich hudbě téměř nikdo nevěnuje, zatímco na Západě zažívají obrovský „boom“. Snažím se proto tuto hudbu trochu přiblížit i českému publiku – i když nejsem vyhraněný modernista ani čistě interpret „soudobky“. V tomto kontextu mi dávalo smysl se o projektu zmínit Supraphonu, který k mému překvapení projevil zájem. U nás se v rámci současné hudby většinou hraje aktuální tvorba, ale směry jako multiserialismus, punktualismus nebo hudba témbrů minulého století se tu dnes často vnímají jako něco „překonaného“.
Můžeš trochu přiblížit kompoziční styl Bouleze konkrétně v sólové klarinetové tvorbě?
Asi bych začal tím, že Domaines byla první skladba, kde jsem se setkal s takzvanou mobilní, nebo také otevřenou formou. Na rozdíl od klasických nebo romantických skladeb, kde má hudba pevně daný průběh, tady není pořadí jednotlivých částí přesně určeno – interpret si ho může sám zvolit. Pro mě to tehdy bylo úplně nové myšlení o formě a způsobu, jak k hudbě přistupovat. Naopak v Dialogue de l’ombre double klarinetista pracuje s pevně daným textem a vybírá si ze dvou existujících verzí skladby – aux chiffres romaines a aux chiffres arabes.
Dá se říct, že se v případě Domaines bavíme o aleatorice?
Vlastně ano. Ale nejde o volnou aleatoriku v tom smyslu, že by si interpret mohl zahrát úplně cokoliv. Je to spíš přísně řízená volnost – každý fragment je přesně daný a člověk musí stoprocentně dodržet délku, dynamiku, artikulaci a výšku každého tónu přesně tak, jak to Boulez zapsal, což je princip multiseriálních kompozic. Ta volnost přichází až ve chvíli, kdy si vybíráš pořadí fragmentů, sešitů a v mnoha případech tempových označení či z několika řádků předepsané dynamiky. Vše se dá nádherně a „nekonečně“ kombinovat díky permutačním principům. I tak je ale potřeba udržet nějaký celistvý hudební tah, vytvořit frázi a z ní vytěžit hudbu. To je velmi obtížné a v tomto typu hudby pro mě klíčové. Díky oné mobilní formě je pak každé provedení v podstatě jiné – pokud se tedy člověk nerozhodne zopakovat identicky stejnou verzi, která i tak nebude nikdy doslovná.
Ty už jsi to naťuknul, ale jaký je vlastně tvůj vztah k hudbě 20. století? A co k ostatním hudebním obdobím?
Ještě tak před třemi lety, než jsem se začal intenzivně věnovat moderně, jsem hrál intenzivně především klasicistní, romantický a postromantický repertoár – zhruba po Prokofjeva. Ale jsem otevřený různým směrům, a právě to aktuální CD je toho dobrým důkazem. Je to pro mě vlastně určitý krok mimo komfortní zónu, který mi ale dává velký smysl.
Jak to?
V barokní době klarinet v dnešní podobě neexistoval, takže uchopit Bachovy sólové skladby na klarinet tak, aby to dávalo smysl i pro posluchače, není úplně jednoduché. A to říkám jako někdo, kdo Bacha opravdu miluje – v Paříži jsem na něm doslova vyrostl. Studium jeho hudby tam bylo součástí hodin techniky, což není všude běžné. Na druhé straně Boulez a Berio jsou skladatelé, jejichž hudba je velmi náročná a komplexní, a ne každému musí sednout. Proto jsem se snažil album poskládat tak, aby si v něm mohl najít něco každý – ať už má blíž k baroku, nebo k hudbě 20. století.
Vnímám to tak, že jsi vlastně v tomto CD propojil několik svých životních linií. Boulez je Francouz a ty jsi studoval v Paříži, Berio je Ital a v nedávné době jsi absolvoval program na Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Současně propojení baroka s moderní hudbou jsou v zásadě protiklady. Zajímalo by mě srovnání těchto dvou měst – Paříž a Řím. Jak jsi vnímal atmosféru obecně, a co se hudební sféry týče? Třeba jak probíhají lekce, jaká je atmosféra na školách, mezi muzikanty, a tak?
Není pro mě úplně snadné ty dvě zkušenosti srovnávat, protože jsem v každém z těch míst působil v jiném životním období. Kdybych to ale měl nějak zobecnit, tak první dojem z Říma byl, že je tamní prostředí mnohem uvolněnější. Těžko říct, čím to přesně je. Paříž na mě působila daleko soutěživěji, lidé tam byli víc napjatí. Po hudební stránce to ale byla v obou případech velmi hodnotná a obohacující zkušenost.
Jak vedly tvé kroky do Itálie na Accademia Nazionale di Santa Cecilia a jak tam probíhalo studium?
Dostal jsem se tam na základě konkurzu sólových skladeb a orchestrálních partů – lákala mě představa spolupráce s fantastickým Alessandrem Carbonare, protože jsem cítil potřebu trochu vyvážit zkušenost s francouzskou školou, která hodně staví na technické preciznosti. Alessandro má úplně jiný přístup, výrazovější, otevřenější. Ukázalo se, že to byla správná volba. Výuka probíhala zhruba jednou měsíčně v blocích se sólisty prestižního Orchestra Nazionale di Santa Cecilia. Přinášel jsem skladby, které jsem zrovna potřeboval řešit, jako např. plánované album apod. Nebylo to klasické pedagogické vedení, spíš sdílení různých interpretačních pohledů. Díky tomu, že jsme spolupracovali celý rok, mezi námi vznikl hlubší pracovní vztah, a zároveň jsem měl možnost alespoň částečně nahlédnout do fungování samotného orchestru.
Je to vůbec trochu dobrodružství, být muzikantem, protože nikdy nevíme, jestli budeme mít dostatek koncertních nabídek, abychom se tím uživili. Nese to s sebou určitou nejistotu. Jak se s tím srovnáváš? Je to pro tebe naplňující dobrodružství, nebo spíše stres?
Dřív to pro mě byl spíš stres, dneska už to vnímám úplně jinak. Postupem let jsem se naučil jít do rizika a více důvěřovat vlastní intuici. Přestal jsem na sebe tolik tlačit – naučil jsem se mít vize, ale nejít si za nimi slepě za každou cenu. Přijal jsem, že k životu patří nejistota, a od té doby se spousta věcí začala měnit. Ne ve smyslu, že by mi najednou volala Berlínská filharmonie, ale spíš v tom, že se mi dobře dýchá, že se cítím v životě lépe. A zároveň mám pocit, že věci začaly přicházet samy – a někdy i způsobem, který předčí má očekávání. Občas se mi dokonce stane, že se obloukem dostanu přesně tam, kam jsem celou dobu směřoval.
V rozhovoru s Lubošem Procházkou na rádiu Prostor jsi zmínil, že ve Francii je konkurenční prostředí. Nepřijde ti, že to tady máme taky? A myslíš, že je to pro hudbu zdravé?
Mám pocit, že v poslední době je v těch velkých hudebních metropolích – jako jsou Londýn, Paříž, Berlín, Vídeň a dnes už asi i Praha – hudba čím dál více zaměřená na výkon, což mi nepřijde jako ideální směr.
Máš nápad, co by mohlo být alternativním modelem?
Pro mě je vždy inspirativní podívat se třeba sto let zpátky, jak se hrálo tehdy. Dneska se jde přiliš po dokonalosti, často se až adoruje něco téměř nepřirozeného… A ten princip výkonu je ve své podstatě nastavený tak, že ho člověk musí neustále překonávat/převyšovat – to je princip byznysu. Umění podle mě nesmí fungovat stejně. Umění by mělo být přijímáno i s chybami – tak jako lidé a příroda. Samozřejmě nejsem zastáncem toho, aby někdo na koncertě dělal chyby v každém taktu, ale dneska se tak moc tlačí na perfekcionismus, že se z toho často vytrácí něco přirozeně lidského, pravého, autentického. To bytostné napětí, kdy posluchač bedlivě naslouchá, co přijde dál a sám přesně neví, co ho do onoho provedení tak vtahuje. A právě to mi v tom současném trendu často chybí. Ne vždy, ale často.
Nemyslíš si, že důvodem je ten tlak, který v dnešní době umělci cítí ze stran pořadatelů, manažerů? A řešením by mohla být ta akceptace nejistoty? Myslím takovou tu zdravou nepoddajnost, kdy si zachováme určitou integritu i možná za cenu toho, že nepřijmeme všechny nabídky?
Ano, jednoznačně je cestou přijetí nejistot. Je to ale těžké, protože ten důraz na výkon začíná už ve školách. Když mladý člověk nastupuje na konzervatoř, většinou vůbec netuší, jak hudební svět funguje – mluvím i ze své vlastní zkušenosti – jednu dobu jsem neustále vyhrával soutěže a v jednom roce přivezl čtyři 1. ceny a absolutní vítězství. Soutěže avšak, až na pár výjimek, nejsou zárukou, že se člověk nutně někam dostane. Pokud sám nevyvine obrovské úsilí, aby se posunul, aby se nabízel, aby o sobě dal vědět, tak se většinou nic nestane. Znám mnoho lidí, kteří vyhráli velké soutěže – jako ARD v Mnichově, Nielsenovu v Dánsku, Ženevu – a většině z nich nabídky samy od sebe nepřišly jen proto, že soutěž vyhráli. Teď mluvím především o „netradičních“ sólových nástrojích, kam spadá i klarinet. Jiné to je samozřejmě v případě klavíru, smyčců, zpěvu, komorní hudby a dirigování. V obecné rovině mám dojem, že se dnes na soutěžích vůbec nejde po autentičnosti. Naopak – čím dál více se tlačí na uniformitu, na přesný opak něčeho osobního. Doplním jen, že tímto nechci nijak znevážit nebo urazit výherce soutěží, jde pouze o mou zkušenost a vnitřní dojem.
Pojďme se od soutěží přesunout k Mezinárodnímu festivalu Český Krumlov. Ty tam letos vystoupíš jako sólista a zároveň jako člen festivalového týmu. Jak to přišlo?
Před rokem mě oslovila dnes už má kolegyně s nabídkou vystoupení na 34. ročníku festivalu. Koncert se uskuteční 23. července a vystoupím tam společně s violoncellistou Tomášem Jamníkem a baletkou Eliškou Kopeckou – připravujeme spolu velmi zajímavý a neobvyklý koncept. To byl můj první kontakt s festivalem. Rok nato jsem zjistil, že hledají někoho na pozici hudební produkce, a zaujalo mě to, protože si již několik let dělám v podstatě sám sobě a všem svým projektům manažera. Došlo mi, že mám v této oblasti co nabídnout, a začala mě lákat představa, že bych své zkušenosti mohl využít i jinak než jen jako interpret. Nakonec se mi z festivalu ozvali s nabídkou spolupráce, za což jsem nesmírně rád a moc se na festival těším. Letošní ročník tak pro mě bude první, na kterém se budu podílet jak produkčně, tak jako interpret.
Zaujalo mě, že na festivalu vystoupíš v rámci koncertní řady Nová spojení a loňské album s Lenkou Koreckou se jmenovalo Connection. To je náhoda nebo to byl záměr?
Toto je zrovna náhoda, ale je to příklad toho, jak hezky do sebe věci zapadají, jak jsem o tom již mluvil.
Máš ve svém životě obrovskou škálu aktivit. Hra na klarinet, vystudoval jsi hru na klavír, chodíš na lekce operního zpěvu, vyučuješ, vzděláváš se, děláš doktorský výzkum, věnuješ se produkční činnosti… je nějaká činnost, která je ti speciálně blízká? Nebo ti to dává smysl tak, jak to je?
Nemám žádnou prioritu ve smyslu, že něco by bylo hlavní, a všechno ostatní vedlejší. Středobodem mé činnosti je klasická hudba, a díky tomu, že mé pole působení je tak široké, dává mi to poznat mnohé struktury do detailu. Určitě mě obohatilo studium v zahraničí, kromě Paříže to bylo v Norsku, ve Finsku, v Holandsku, k tomu mnohé soutěže, koncerty v USA, po Evropě, a dokonce i v Africe. Dalo mi to cenný vhled do toho, jak věci fungují v různých zemích. Ukazuje mi to možnosti a pomáhá mi to rovnat věci do kontextů.
Považuješ za zdravé pro muzikanta, když cestuje, poznává svět? V čem konkrétně to může být přínosné?
Jednoznačně. Myslím si, že by měl každý alespoň na nějakou dobu vycestovat, už jen proto, aby vystoupil z bubliny, ve které vyrůstá a žije. Jinak je hrozně snadné upadnout do zkresleného vnímání reality a začít si myslet, že to, co máme tady, je buď úplně nejlepší, nebo naopak nejhorší. Často jsou to navíc zkušenosti, které člověka docela prověří – někdy i srazí na dno. Ale když si člověk sáhne na své pomyslné dno a vydrží, tak ho to výrazně posílí. Začne se třeba radovat z maličkostí, nebo si vážit věcí, které do té doby bral jako samozřejmost a vůbec si jich nevšímal. Myslím, že to taky přirozeně vede k větší empatii a porozumění vůči ostatním.
A máš zkušenost s tím, že tě inspirovalo i něco mimohudebního? Například nějaký inspirativní rozhovor nebo zážitek, který ovlivnil přímo tvůj styl interpretace v hudbě?
Jednoznačně ano. V tomto mě velmi inspiruje filozofie, konkrétně fenomenologie, vzorem je pro mě filozofka Anna Hogenová. Filozofie má pro mě obrovskou hodnotu – možná dokonce větší jako pro člověka obecně než čistě jako pro umělce. Našel jsem v ní zcela jiný pohled na to, jak se nám svět ukazuje, jak vnímáme lidský život a jeho smysl. Dodala mi naději a určité pochopení, které se slovy těžko popisuje. Díky tomu se dnes dokážu na spoustu věcí dívat jinak a nebrat sám sebe tak vážně. Umožnilo mi to opustit řadu vnitřních vzorců a přineslo mi to hluboký pocit svobody. Umím se nad některé věci povznést a netrápit se jimi tolik jako dřív. Doporučil bych to každému, kdo je schopen se vnímat a má odvahu podívat se sám do sebe a upřímně čelit tomu, co tam najde.
To je krásné zakončení rozhovoru. Já to vnímám podobně. A teď bych klidně ještě pokračovala.
Jestli jsem se za ta léta něco naučil, tak nic od ničeho a nikoho neočekávat. Právě to mi pomáhá překonávat překážky a jít dál. Dělat věci s otevřeným srdcem, jít do nich proto, že mě to táhne, že mě to baví – a to je ten smysl. Tím to končí, není v tom nic víc. A pak už člověka život sám navede přesně tam, kde má být, aby naplnil svůj životní úděl.
To chce obrovskou odvahu.
Chce, a to někdy možná lidem chybí. Chybí nám odvaha vstoupit do světa a do života s vědomím, že si nemůžeme všechno naplánovat. Nemůžeme si sami sebe naplánovat, nemůžeme si vypočítat, kudy přesně povede naše budoucí cesta – a to je mimochodem i jedna ze základních myšlenek fenomenologie, která vysvětluje a odkrývá ze skrytosti podstatu jevů (fenoménů) tohoto světa.
Když pořád žijeme podle nějakých očekávání, tak to nevede ke štěstí, ani ke klidu, alespoň podle mého názoru.
Ne, vede to ke dnu. Jen se to nemusí projevit hned – může to přijít klidně až za deset nebo dvacet let, kdy člověk vyhoří. Podle mě je cesta právě v tom, že si člověk dokáže věci připustit, neutíká před nimi a postaví se k nim čelem. Není to jednoduché, a rozhodně netvrdím, že to sám zvládám dokonale – taky jsem měl období, kdy jsem před sebou utíkal a samotného mě to dohnalo. Ale myslím si, že právě toto může být cesta ven z té epidemie výkonnosti a neustálé soutěživosti, o které jsme se bavili. Kdybychom s tím každý začali u sebe, mohlo by to prostředí klasické hudby posunout a kultivovat.