První dojem z koncertu je takový, že oba novodobí autoři jsou si velmi podobní. Zamyslíme-li se však nad jejich hudbou hlouběji, vyjeví se nám přece jen jisté rozdíly. Ital Luciano Berio inklinuje ke stručnosti a k melodickému typu myšlení, Francouz Pierre Boulez spíše k volně pojatému punktualismu a aleatorice ve větších časových dimenzích. Beriova melodika však není tou tradičního typu, do konceptu melodického principu totiž autor zahrnuje nejen zřetelně distinktní, výškově diferencovaný tónový materiál, ale i artikulační a témbrové prvky Nové hudby. Na druhé straně Boulezova obdobná hudební řeč víc pracuje s izolovanými, detailně fixovanými artikulačními a témbrovými prvky zcela volně, na způsob velké aleatoriky, respektive aleatoriky velké formy.
V úvodu koncertu zazněla poměrně krátká Beriova Lied pro sólový klarinet, v závěru poněkud rozsáhlejší Boulezova skladba Domaines pro sólový klarinet. Oběma dílům se dostalo mimořádně dobrého interpretačního ztvárnění. Švejkar svůj B klarinet ovládá vskutku mistrovsky. Hraje čistě, s intonační přesností, rozmanitou škálou barev, s neobyčejně širokým dynamickým ambitem, od téměř neslyšitelných pianissim až po zvučná fortissima. Dovede dramaticky vypointovat každou frázi, přitom jednotlivé úseky dává do logických souvislostí. V sympatických prostorách žižkovského Atria si mohl dovolit ještě něco navíc, to, co není možné na CD, na tomto čistě auditivní mediu. Svoji interpretaci zde doplnil vizuální pohybovou složkou. V Boulezově skladbě Domaines přizval ke spolupráci tanečnici Elišku Kopeckou, která svými originálními pohybovými kreacemi umocnila příznivý dojem ze sólové klarinetové kompozice. Její vskutku nápaditá choreografie byla vystavěna na přísně synchronizovaných pohybových sestavách s obdivuhodně rozmanitou, přímo půvabnou prací rukou. Oba umělci se pohybovali po celém prostoru koncertní síně, tedy i mezi publikem, které tak bylo vtaženo přímo do centra této nevšední hudebně-taneční události.
Mezi obě klarinetové skladby bylo na koncertě včleněno jedno Bachovo dílo pro sólové violoncello, Suita G dur. Přímo vzorově je přednesl David Pěruška, hraje dokonale. Neokázale, se smyslem pro jemné kontrasty, s naprosto jistou technikou a intonační čistotou za sebe klade jednotlivé tance cyklu. Skladatelem předepsané rovné drobné rytmické hodnoty oživuje citlivou akcentací a invenčním způsobem je rozvolňuje uvážlivě volenými rubaty. Právě v tomto ohledu se jeho přístup vzácně shoduje s interpretačním pojetím bachovské interpretace Marka Švejkara, jak je zaznamenáno na právě vydaném CD.
Všichni tři mladí umělci v to sobotní parné zářijové odpoledne dosáhli skvělých uměleckých výsledků. K vysoko položeným hranicím interpretační dokonalosti se přiblížili nikoliv urputnou silou, ale decentně, s až galantní lehkostí a s uměleckým mistrovstvím, které rozhodně není nesnesitelné, ale naopak plnými doušky přinášející publiku příjemné, hluboké a nezapomenutelné prožitky. Vskutku dobrá reklama na nové CD.